Vila doktora Pepita

Welcome to my nightmare
I think you're gonna like it
I think you're gonna feel
Like you belong

Hned jak jsem se protáhla oknem do tmavé místnosti, je tato písnička od Alice Coopera obsahem mojí první myšlenky. Venku už se stmívá a uvnitř není vidět na krok. Těžký vzduch, protkaný pachem rozkladu, staroby a plísně, rozčíslo světlo baterky, v jehož kuželu se vznášejí zrnka prachu. Po vrzající podlaze se vydávám do útrob starého domu a přitom se stále ohlížím. Neklid a špatný pocit se mi drápy zarývá hluboko do zad a nechce slézt. Ale přece za mnou nikdo není...?

Pod kuželem světla nejprve rozeznávám prostřený stůl a srovnané židle, gauč s lampou a poličky plné nádobí. Z pootevřených šuplíků se nehybně dívají tváře na fotografiích. Krásný nábytek, vkusné doplňky a vitrážemi zdobená okna – muselo to být krásné sídlo. Ve tmě a tichu se jdu podívat dál. Na jednu stranu se mi do nitra vily nechce... na druhou stranu nemohu odolat. Dřevěné schodiště hlasitě skřípá a baterkou kontroluji každý schod, kdyby náhodou někde chyběl. Horní patra ukrývají plně vybavené ložnice a pracovnu. Všude je mnoho fotografií a knih. Procházím jednotlivé místnosti a připadám si jako vítaný host, dokud mě ve tmě nevyděsí mrtvé oči jezevce. Bez hnutí stojí na okně a s vyceněnými zuby hlídá své obydlí. Společníka mu dělá bažant. Oba jsou sice vycpaní, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby oba tvorové ožili...

Pocit vítaného hosta se vytrácí hned vzápětí. Stačí otevřít dveře do ordinace, jejíž dominantou je zrezlé gynekologické křeslo, a už ztrácím pocit jistoty. Uprostřed noci všechny lahvičky s léky, lékařské pomůcky, jehly a obvazy vytváří tísnivou atmosféru. Nemůžu se zbavit pocitu chladu a každou chvíli mi po rukou přejede mráz. Najednou zřetelně vnímám každý pohyb vzduchu, který prochází místností naprosto nelogickými směry a slyším zřetelně každý zvuk starého domu, jako by snad chtěl promluvit. Nemám tu být, nechci tu být...

Welcome to my nightmare
Welcome to my breakdown
I hope I didn't scare you
That's just the way we are

Po téměř roce mě to táhne zpátky a proto se vracím. Tentokrát ve dne. Nic se nezměnilo, opět na mě čeká otevřené okno a interiér vypadá stále stejně. Změnil se jen můj postoj, který je za slunečného dne mnohem střízlivější a tak dokážu obdivovat krásu sídla. Všechny části domu, které jsem procházela v noci, jsem si prošla znovu. Jezevec ani bažant nepůsobí strašidelně, ale naopak hrdě, jako trofeje majitele domu, který našel zalíbení v lovu lesní zvěře. A ordinace již není tísnivým místem, ale centrem obživy rodiny. Rodiny, která z neznámých důvodů odešla. Ačkoliv jsem se zpětně snažila najít co nejvíce informací o majitelích vily, nic jsem neobjevila. Jsou to pro mě jen lidé bez jména a minulosti, kteří po sobě zanechali krásné sídlo napospas času.

Tohle místo je podobné Vile du Cerf, kde se nachází soukromá zubařská ordinace.