Dům faráře

„Náboženství je život pod zorným úhlem věčnosti.“

– T. G. Masaryk

Na malém náměstí, u nově opraveného kostela a mariánského sloupu, stojí i pozdně barokní fara. Přestože je památkově chráněná, její stav je více než žalostný. Stává se terčem zlodějů i vandalů. Vznik kostela i mariánského sloupu je datován do počátku 18. století. V polovině století tuto dvojici doplňuje budova, která nejprve slouží jako lokálie a až později, ke konci století, se stává farností.

Přes vyklizená spodní patra plná odpadků se dostáváme nahoru. Kolem ústřední chodby se schodištěm, jehož železné zábradlí dávno zmizelo, je šest pokojů a každý skrývá nějaké tajemství. Většina věcí je pohřbena pod trámy propadlých pater a tak nás více lákají místnosti, které zůstaly přístupné. Při vstupu do nich vržou původní prkenné podlahy a obklopuje nás těžký, zatuchlý vzduch smíchaný se zvířeným prachem. Prohlížíme si zničené zpěvníky a knížky, kterých jsou plné šuplíky a stoly. Křehký papír s náboženskými texty se téměř rozpadá. V jedné z nenápadných dřevěných krabic je i obsáhlý výpis jmen připomínající kartotéku. Postupně objevujeme různé věci sloužících při bohoslužbách a průvodech. Kromě drobných předmětů tu zůstalo i oblečení – jsou tu především bílé košile poskládané v rohu u plesnivějící stěny, dlouhá roucha, ornáty a vyšívané štóly.

Co opouštíme my – a co opouští nás? Snad za mé úvahy může místo nutící k přemýšlení, nebo všudypřítomné odkazy na vyšší smysl. Vlivem času tu mizí hmotné věci, nebo se proházíme i mezi ztracenými ideály? Proč někdo odejde a vše tu zanechá... Jako kdyby tu někdo opustil svoji víru. Víru v lidi, ale i víru v sebe sama a ve svou cestu. Smutná pomíjivost lidského bytí promlouvá z každého zákoutí a z každé věci. Nesmrtelnost je jen hezká iluze a z tohoto místa nakonec nezbyde vůbec nic. Zmizí stejně, jako ten, kdo mezi těmito zdmi kdysi dávno žil...