Dům Na Kocandě

Pochybujte, chcete-li, o osobě, která vás miluje, ale nikdy nepochybujte o lásce samotné.

– Alfred de Musset
Křídou napsaný výrok francouzského básníka, který byl na fasádě domu.


"A tenhle dům bych taky někdy chtěl vidět zevnitř.", zasněně prohlásí kamarád směrem ke známé budově v samotném centru hlavního města, okolo které denně prochází tisíce lidí. Nejednou i mě napadlo, co asi skrývají zdi novorenesančního bytového domu, kdysi sloužícího pro bohaté měšťany, natolik zabezpečeného, že do něj neproklouzne ani myš. "Třeba se to někdy povede.", odpovídám, aniž bych tušila, že ten okamžik o chvíli později nastane. Je to neuvěřitelná náhoda a štěstí, protože objekt se na krátkou chvíli stává přístupným a my jsme ve správný čas na správném místě. A tak stačí pár sekund a mizíme ve tmě rozprostírající se za hlavním vchodem. Tolikrát jsem na ten dům koukala se smířením, že ho nikdy zevnitř neuvidím – fotografie z interiéru nejsou nikde dostupné, natož abych se tam podívala osobně. A najednou stoupáme vzhůru po zaprášených schodech.

K činžovnímu domu se váží především tři významné časové milníky: Dům byl postaven v letech 1885–6 městským stavitelem Václavem Sigmundem. O pár let později, roku 1890, se zde narodil vědec Jaroslav Heyrovský, známý především jako držitel Nobelovy ceny za chemii (cenu obdržel roku 1959 za vynález a využití polarografie). A třetím milníkem je rok 1999 v jehož průběhu byl dům prohlášen za kulturní památku.

Lokality v rušném centru města bývají často vyhledávané pro ubytování turistů nebo výstavbu kanceláří. Ale tento dům, i přes výhodné umístění, poměrně dlouho chátrá. Jedním z důvodů zřejmě bude jeho památková ochrana. Italský podnikatel chtěl vhodné situování domu využít pro přestavbu na hotel. Jenže podnikatelova vize se neslučovala s omezeními ze strany památkářů. Na rekonstrukci tedy nedošlo a plány zkrachovaly. Zamítnutí ze strany památkářů vzniklo kvůli předloženému návrhu, který prý příliš zasahoval do původní podoby domu a proto byl neakceptovatelný a pro dům degradující. Italský majitel následně odprodal dům izraelské společnosti.

S novým vlastníkem vzniklo i nové jednání o rekonstrukci, opět se záměrem vytvořit zde hotel. Nový projekt se snažil o co největší kompromis. Vzhledem k tomu, že dům stále chátrá, lze předpokládat, že snaha o kompromis nebyla úspěšná. Aktuálně se dají dočíst různé informace – některé zdroje uvádí, že posledním vlastníkem je česká společnost, jinde je to naopak popřeno.

Přestože regulace zásahů, spojených se záměry rekonstrukce, vede pouze k vetování oprav a pokračuje chátrání, dají se obavy památkářů pochopit. Dům je unikátní stavbou a sebemenší zásah do podoby budovy je pečlivě zvažován, jelikož od doby vystavění neprošel žádnou zásadní přestavbou. Díky tomu se dochovaly původní architektonické prvky i historický vzhled domu. Významnými prvky výzdoby jsou především štukové medailony s figurálními mytologickými motivy podél vstupního schodiště a v jednotlivých patrech. Schodiště nesou toskánské sloupy a podlahu zdobí dvojbarevná dlažba. Na výzdobě se kromě jiných umělců podílel i Josef Václav Myslbek se svými žáky. Bohužel již zmizelo původní litinové zábradlí.

Dům je zajímavý i z venkovního pohledu, přestože se ukrývá pod nevzhlednou zelenou sítí. Otázkou je, jak dlouho podoba domu vydrží, jelikož je fasáda v havarijním stavu a části štukové výzdoby odpadávají. Havarijní stav dokazuje i incident, při kterém kus římsy spadl na chodník a přilehlou silnici. Také je možné, že chátrání bude trvat natolik dlouho, až bude nutné dům odstranit – i přesto, že Národní památkový ústav považuje demolici za nemyslitelnou. Dalším oblíbeným řešením problému je vyčkávání na odebrání památkové ochrany, s čímž souvisí možnost naložit s objektem podle záměrů majitele, aniž by byly změny jakkoliv korigované. Problém je, že památková ochrana je sejmuta až při velmi špatném stavu budovy, kdy už ve velké míře není co zachraňovat.