Olšanské hřbitovy

resurrexit sicut dixit
vstal z mrtvých, tak jak řekl


Kam uniknout z rušného města? Kde se na chvíli skrýt před světem? Nikde není takové ticho, klid a samota, jako ve společnosti až 2 milionů mrtvých lidí.

Z původní staré osady se postupně stalo největší pražské pohřebiště. Ke vzniku významně přispěla morová rána, která zachvátila město roku 1679. Zřízení hřbitova bylo primárně určené právě pro oběti nákazy. Jako ochrana před morem bylo vystavěno několik kaplí. Poté morová nákaza utichla, ale jen na pár let, aby se mohla připravit na druhou vlnu. Ta proběhla v letech 1715–16. Tehdy hřbitov opět sloužil k pohřbívání. Až roku 1786, s přikázáním císaře Josefa II., bylo ukončeno pohřbívání těl uvnitř města. Hřbitov se stal veřejným.

Udělejte si někdy čas a zavřete dveře uspěchané realitě. Jděte se podívat do klidného prostředí Olšanských hřbitovů. Tady se nebudete procházet mezi hroby, ale mezi uměleckými díly. Všude okolo jsou zdobené náhrobky porostlé břečťanem a více či méně zničené sochy. Některé jsou výsledkem mistrovské práce umělců především z období klasicismu a historismu. Bohužel i zde jsou vidět zásahy přírodních podmínek a nenechavých lidí. Na většině zašlých hrobů chybí kovové prvky, nápisy jsou oloupané a mnoho fotografií je rozbito.

Také se tu můžete seznámit s významnými lidmi, kteří už vám sice autogram nedají, ale když budete potichu, předají vám kus inspirace. Na rozloze více než 50 hektarů můžete najít osobnosti, jako je Jungmann, Čelakovský, Borovský, Tyrš, Voskovec a Werich, Menšík, Palach, Gottwald, Erben, Ženíšek nebo nedávno zesnulý Smoljak. Po smrti jsou si všichni rovni. A tak tu vedle významných a uznávaných osobností leží i obyčejní lidé, jejichž náhrobky už ani nejsou k přečtení.