Ubytovna Lohengrin

Zdánlivě nepřístupná stavba bývalé ubytovny stojí na konci jedné z postranních ulic lázeňského města. Většina místností je vyklizená a není poznat kdo a jak zde žil. Osudy lidí odešly společně se svými tvůrci. Avšak na konci tmavé chodby nacházíme pootevřené dveře a za nimi byt, ve kterém je dosud uchovaný příběh dvou lidí.

Pootevřené dveře vedou do kuchyně, jejíž zašlé lino je poseto starými dopisy. Z nich se dá vyčíst první informace o majitelích a ze čtyř stěn se náhle stává místo, které kdysi nazývali domovem. Adresátem je nejčastěji paní Heda, která si uchovávala dopisy a pohledy od svých přátel i příbuzných. Přátelské řádky přináší zprávy o mnoha již neaktuálních událostech a přáních. Kuchyně je dosud plně vybavená a tak je tu kromě dopisů možné najít i zaprášené skleničky, omlácené hrnce, dlouho nepoužívané kastroly, zpřeházené příbory, starý dřez a další vybavení, které kdysi prošlo starostlivýma rukama majitelky.

V obývacím pokoji si nejprve všímám fotoalba na malém stolku. Fotografie zachycují vzácné momenty ze svatby, výletů a různých shledání. Muž, který je na černobílých fotkách vedle paní Hedy, je pan Jaroslav. Jeho příběh se začíná odvíjet ve chvíli, kdy mě zaujme knihovna plná odborných publikací o fotografii. U jedné z knih se nachází průkaz členství ve svazu fotografů. Jeho majitelem byl pan Jaroslav. Při bližším prozkoumání místnosti je znatelná jeho vášeň k fotografování. Kromě všudypřítomných snímků je možné narazit i na velký počet diapozitivů, filmů, vybavení do temné komory a sušičky fotopapírů. Je tu i mnoho alb obsahujících portréty, umělecké fotografie a různé momentky. Podle prvoplánového a mylného úsudku jsem se domnívala, že jeho zaměstnání bylo právě v tomto oboru.

Poslední místností je ložnice. Skříně jsou dosud plné složeného prádla a je tu další knihovna se zajímavými knižními tituly. Skříňka pod knihovnou odhaluje pokračování příběhu pana Jaroslava. Nejen z fotografií ze školních let, které vznikly na vyšší průmyslové škole pilařské, ale i podle pracovního hodnocení z dřevařských závodů se dá usuzovat, že fotografování bylo jen jeho koníčkem. Dlouhá léta pracoval na pile.

Pod krásně zdobeným stropem, s dosud nezničeným lustrem, se povalují zapomenuté vzpomínky. Knihy, časopisy, gramofonové desky, staré kazety, rozházené oblečení, různé bytové doplňky a velmi sešlé vánoční cukroví položené na gauči, jehož potahy mají nejlepší léta za sebou – to vše tu zanechali napospas času a zlodějům. Data narození pana Jaroslava i paní Hedy, uvedená na jednom z dokumentů, napovídají, že tento byt byl jejich posledním společným domovem.