Vila Marta

Opuštěná vila na okraji města je úzce spjatá se smutným příběhem Dagmar Šimkové, politické vězeňkyně československého komunistického režimu.

Ve 20. letech nechal postavit honosnou vilu pan Jaroslav. Movitý bankéř, milující otec dvou dcer a oddaný manžel paní Marty. Pojmenování vily tedy není náhodné. Vzniklo z úcty k ženě, jejíž jméno nechal umístit nad vchodové dveře v podobě půlkruhového nápisu. Interiér byl vkusně zařízený a nejreprezentativnější částí celého obydlí byla bankéřova pracovna. Ta sloužila svému majiteli pouze do období konce 2. světové války, kdy následkem tragédie zemřel. Náhlá smrt otce však není jediná událost, která dosud bezstarostný život slečny Dagmar poznamenala. Nastal komunistický převrat a její starší sestra uprchla za hranice. Maminka s dcerou Dagmar zůstaly, ale z celé vily měly k dispozici jen jediný pokoj.

Dagmar nesměla studovat a také nijak netajila své názory, které se absolutně neshodovaly s politickými ideály. Jednoho dne, roku 1952, na dveře krásné vily zaklepalo šest distingovaně vyhlížejících estébáků. V jejich doprovodu Dagmar opustila svůj domov. Na zahradě se ještě stačila otočit na maminku, která jí z terasy mávala. V tu samou chvíli jí jeden z estébáků pošeptal: „Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš.“. Teprve v té chvíli začala tušit, že značnou část svého mládí zanechá v československé komunistické věznici pro ženy.

Do věznice se tehdy 23letá Dagmar dostala za svůj nesouhlas vůči komunismu a své názory odmítala jakkoliv tajit. Obvinění vzniklo na základě rozšiřování proti-politických letáků a za poskytnutí úkrytu dvěma zběhům, kteří se chtěli dostat na Západ. Čekalo jí 14 let vězení. V osobním vězeňském spise, který před výkonem trestu musela vyplnit, byla kolonka příčiny trestné činnosti a co očekávám od výkonu trestu. Dagmar vyplnila následující: Naprostý nesouhlas s politickým zřízením a touha po svobodném životě v jiné zemi. Od výkonu trestu neočekávám nic. A tak se z „té krásné holky z vily nad řekou“ stalo jen bezejmenné číslo 1211, kterým byla až do svých 37 let.

Zima, plesnivé místnosti, minimum jídla, nedostatek hygieny, výsměch a tresty. Vězeňkyně se i v těchto špatných podmínkách snažily kontrolovat své chování a nepřijít o svojí důstojnost a sebekontrolu. Dagmar své mamince psala dopisy, ale k adresátce se nikdy nedostaly. Procházely pečlivou cenzurou. Veškerý majetek byl rodině Šimkových zabaven a propadl státu. Namísto krásné vily byl mamince přidělen malý byt.

Dagmar byla propuštěna roku 1966. S maminkou společně odcestovaly. V Austrálii se shledala se svojí sestrou, kterou 18 let neviděla. Dagmar zemřela roku 1995, ale její příběh ale zůstal nesmrtelný. Najdete ho v knize Byly jsme tam taky.

Vila ve svahu nad řekou stále stojí, ale je v žalostném stavu. Zahrada je zarostlá, nápis nad dveřmi postupně opadává a z původních interiérů se nezachovalo téměř nic.