Věznice H15

Brány svého vězení si neseme každý v sobě.

– Jean-Paul Sartre

Každý si vytváří své vlastní věznění. Akorát, že mříže nejsou vidět. Tvoří je naše vlastní výmluvy „proč něco nejde“ a svazuje nás zbabělost, lenost, pohodlnost nebo neochota cokoliv měnit. Proto někteří lidé nikdy nevyjdou ze své cely, ve které si odpykávají doživotí. Možná to je jeden z důvodů, proč mám opuštěná místa ráda, probouzí ve mně svobodu. Ocitám se v jiném světě. V této věznici, ale i na jiných místech, si připadám svobodněji více, než kdekoliv jinde.

Rozhodnutí navštívit věznici H15 je jako sázka do loterie. Možná vstup vyjde – možná ne, možná bude zachovalá – možná ne. Neustále se objevují nové informace o přístupnosti a míře devastace. A tak co nás čeká zjišťujeme až ve chvíli, kdy stojíme uvnitř. Do středu věznice, s vysokým proskleným stropem, ústí několikapatrová křídla. Jednotlivá patra jsou plná dveří s malými okénky, za nimiž se ukrývají cely. Jaké jsou asi příběhy lidí, kteří tu trávili své dny? A jaké zločiny je sem přivedly? Odpovědi na otázky nenacházím... a tak se jen tak toulám prázdnými, zničenými a nekonečně dlouhými chodbami.

Věznice v průběhu času:
– Na začátku 19. století vznikly plány vytvořit z bývalého kláštera věznici.
– Během čtyř let dostaly plány reálné obrysy a klášter se přestavěl. Věznice začala být používána.
– Po šesti letech provozu byly prostory kapacitně nevyhovující a jednalo se o nutnosti rozšíření.
– Práce trvaly deset let a po jejich dokončení věznice plně splňovala veškeré požadavky. Kapacita se rozšířila a vězni byli odděleni podle pohlaví a závažnosti zločinu.
– Věznice v tomto provozu fungovala 46 let, než se opět objevil problém s kapacitou. Nedostatek místa způsobil stísněné podmínky na celách a na jednoho vězně připadlo jen pár metrů prostoru. Někteří vězni se do malých cel nevešli a museli spát na matracích, rozmístěných po chodbách. Společně s přeplněností věznice rychle klesala hygiena a záhy se objevil tyfus (také přezdívaný jako vězeňská horečka). Vězni v lepším případě trpěli zimnicí, vyrážkou a bolestí těla. V horším případě se objevily i další nepříjemné příznaky. Konečnou fází této nemoci byla smrt.
– Tento žalostný provoz za špatných podmínek trval dalších 20 let.
– Začátkem 20. století dostali architekti za úkol rozšířit prostory tak, aby do chodeb vnikalo co nejvíce denního světla. Skleněné stropy výrazně snížily provozní náklady. Věznice opět mohla plnohodnotně fungovat více než 30 let.
– Během války byly některé budovy poničeny a následovala zdlouhavá rekonstrukce.
– Po znovuotevření sem byli umístěni především mladiství pachatelé do 30ti let.
– V červenci roku 1974 ve 14:00 hodin odmítlo 60 vězňů návrat do cel, vzbouřili se a vedoucího směny zajali jako rukojmího. Během tohoto nepokoje zapálili několik částí věznice a oheň se rozšířil až na střechu. Po sjednání pořádku a uklidnění situace trvalo uhašení požáru 16 hodin.
– V roce 2010 padl návrh na uzavření.
– O rok později byla věznice definitivně uzavřena.

Po uzavření se uvažovalo o demolici i rekonstrukci. Dosud nenastala ani jedna z variant a tak rozlehlé prostory i nadále chátrají. Přestože věznice byla uzavřena nedávno, vandalismus a soustavné vykrádání ji velmi poznamenalo.