Zámek Lumière

Brzy nad ránem se ocitáme ve Francii, kde mě už dlouho láká sídlo tabákového magnáta. Přístup hned na první pohled slibuje zklamání. Okna jsou zavřená, rolety zbraňující průchodu světla stažené, dveře uzamčené zámkem a vrzající brána omotaná řetězem. Rozespalí postáváme u auta a začíná pršet. Přemýšlíme, zda jediný možný vstup je přes plot blízko frekventované silnice, nebo jestli existuje méně nápadná cesta. Po chvíli se rozhodujeme – polezeme přes plot před zraky skoro celé obce. Naštěstí déšť natolik zesílil, že jsou ulice vylidněné.

Poslední rozhlédnutí a už lezu přes plot, abych vzápětí zapadla mezi husté keře v neudržované zahradě. Cesta k zámku nepatří k těm příjemným zážitkům dne. Mokré keře a vysoká tráva nám zanechává mokré obrazce na oblečení, které máme potrhané od vzrostlých malinovníků. Objevujeme otevřené sklepní okénko a tak se o chvíli později plazím špinavým sklepem a doufám, že najdu cestu do vyšších pater. Zpočátku ztrácím naději, všechny chodby končí kotelnou v zadní části.

Zkouším poslední dveře. Jsou za nimi schody a po jejich vystoupání objevuji ten krásný vstupní sál. Proskleným stropem dopadá světlo na podlahu, ze které vzhůru stoupají mramorové schody s červeným kobercem. Na jednom konci sálu jsou zdobené vstupní dveře a proti nim velké benátské zrcadlo. Dosud je nerozbité, ale při druhé návštěvě nalezneme namísto zrcadla pouhé střepy.

Když už jsme uvnitř všichni, vydávám se po honosných schodech nahoru. V druhém poschodí mám možnost nakouknout do vstupního sálu přes kované zábradlí a kromě proskleného stropu celou místnost osvětluje velké okno s malovanými detaily. Každý z pokojů v druhém patře má vlastní koupelnu z italského černého a šedého mramoru. Vana i umyvadla jsou zachovalá a duch dřívějšího luxusu tu více než sto let přetrval.

Kdysi to bylo jedno z mála sídel, kde fungovaly takové vymoženosti, jako je elektrifikace, teplá i studená voda, nábytek z masivního dřeva, radiátory, drahé tapety i výtah. V přízemí, které procházím jako poslední, je celodřevěná místnost, kuchyně a ložnice s nádhernou výzdobou.

Sídlo obdivujeme hodně dlouho, snažíme se ho co nejlépe zaznamenat, ať už v podobě fotek, či nezapomenutelných pocitů z návštěvy. Nechce se nám odcházet pryč, ale čas nemilosrdně utíká. Nastal čas vydat se na cestu směrem k jedné nedaleké opuštěné vile. To, že den předtím vyhořela a my dojedeme k doutnajícím zbytkům, ještě netušíme...