Klášter Z.

Slunce po horkém letním dni pomalu zapadá, ale blížící se tma nás neodrazuje. V blízkosti hřbitova s kostelem se nachází náš cíl – opuštěný klášter. Byl postaven v 15. století řádem františkánů a postupně rozšiřován.

Klášter působí strašidelně od prvního momentu. Ještě než se nám podaří najít cestu dovnitř, vítají nás poházené rakve u jedné z venkovních zdí. Většina z nich je zničených a rozlámaných, pouze jedna je dosud zavřená. Naštěstí nemám moc času přemýšlet, zda je stále někdo uvnitř. Dávám přednost hledání cesty dovnitř kláštera, což se mi daří o pár minut později. Stačí se proplést trnitým křovím, za kterým vykukují otevřené dveře.

Dlouhé chodby kolem vnitřního nádvoří jsou zdobené freskami s výjevy života sv. Františka. Po chvilce objevuji dva pohřební vozy. Jsou z 19. století a trochu rozpadlé. Stačilo by pár oprav a mohly by opět jezdit. Interiér kláštera není nijak zdobený. Chodby jsou strohé a chladné. V naprostém tichu slyším jen ozvěnu svých kroků. Z chodeb vedou dveře do prázdných místností, kde žili bratři. Nepůsobí nijak útulně a výhled z oken vede buď na hřbitov, kde svítí desítky svíček, nebo do neudržované a zarostlé zahrady.

Z kláštera vedou schody do kostela. Už je na čase vytáhnout baterku, abych vůbec viděla kam mám jít. Kostel je bohužel v horším stavu než klášter. Celý strop je podpíraný lešením, kvůli kterému zaniká krásná výzdoba. Takhle po tmě s vědomím, že venku jsou rozbité rakve a na nádvoří pohřební vozy, si připadám jak v nějakém starém filmu. Každou chvíli očekávám, kdy na mě odněkud skočí Nosferatu. Nakonec potkávám jen dva mnichy. Jeden drží lucernu a druhý je bez hlavy. Myslím, že je na čase odejít...