Psychiatrická léčebna C.

„Místo, odkud není návratu.“

Ke konci 19. století vypukla epidemie cholery. Proto došlo k přesunu pacientů z původní psychiatrické léčebny do nových prostor. Starý vévodský palác společně s klášterem byl upraven tak, aby tu pacienti mohli dočasně zůstat. Jenže namísto dočasného řešení se tohle místo postupně stalo definitivním domovem pro více než 6 tisíc ztracených duší.

Vznikl tak velký komplex budov a dlouhých chodeb, ve kterých se dá lehce ztratit. Do tmavých místností proniká jen málo světla a mříže jsou téměř na všech oknech. Malé pokoje a samotky byly určené pro duševně nemocné pacienty. Na lůžko je zdravotní sestry zaháněly pomocí dlouhých tyčí, poté byli uvázáni a kontrolováni skrz kukátka ve dveřích. Zdravotní sestry nebyly zaměstnané na základě svých profesních zkušeností, ale podle fyzické síly. Musely zvládat velký počet pacientů, pouze 170 zdravotních sester vycházelo asi na 1200 nemocných.

V rámci léčby se na pacientech prováděly různé pokusy. Lékaři měli možnost experimentovat s retenčními prostředky a novými „inovativními“ léčebnými postupy, jako jsou elektrošoky nebo čelní lobotomie.

Pro mnoho lidí byla léčebna jediným domovem, jaký kdy měli. Dostali se sem jako děti a strávili tu zbytek svého života. Kromě pacientů tu byli i alkoholici, tuláci a prostitutky. Tito lidé neměli psychiatrické poruchy, ale po čase ztratili veškerý vztah s vnějším světem a byli zbaveni jakékoli formy jistoty, jakou je rodina, práce nebo svoboda.

Lidé, kteří sem byli internováni, už nikdy nevyšli ven. Za většinou z nich ani nechodily návštěvy a tak byli postupně zapomenuti a jejich existence zmizela za silnými stěnami léčebny. Není divu, že si budova vysloužila přezdívku „Místo, odkud není návratu.“

Teprve v polovině šedesátých let se situace zlepšila. Zdravotním sestrám se snížil počet služebních hodin, zajistil se nábor nových zaměstnanců a nákup nového nábytku. Po roce 1970, kdy italská vláda schválila zákon odsuzující hrubé zacházení s duševně chorými lidmi v léčebnách, bylo místo uzavřeno.

V současné době se opuštěný blázinec proslavil díky brazilskému umělci Herbertu Baglione a jeho projektu „1000 stínů“. Na stěnách zobrazil černé postavy s protáhlými údy a vyčerpanými těly jako vzpomínku na duše pacientů.