Grandhotel Atlantis

Občas vedou k objevení krásného místa náhodné okolnosti. Neznámý hotel se schovával za stromy a my se na něj šli podívat zblízka. "Ze všeho nejdříve rozlehlou budovu obejdeme," zní návrh, na kterém se shodujeme. Chceme zjistit, zda je hotel opravdu nevyužívaný a jestli se dá nějak dostat dovnitř. Často se stává, že znám opuštěná místa z fotografií ostatních objevitelů, ale tohle místo je jedno velké neprobádané tajemství. Nevíme, co se skrývá za zdmi, což je nejlákavější. Ale také nejriskantnější. Proto napoprvé hotel jen obcházíme a přestože nalézáme vlez dovnitř, nejdeme tam. Jsme opatrní a chceme s vrátit až o několik týdnů později. Jen s odstupem času můžeme nejlépe zjistit, jestli se něco změní anebo nám v průzkumu nic nebrání.

Den po den mi v hlavě vrtá myšlenka co je asi uvnitř. Internet žádné aktuální fotky nenabízí a to je trochu znepokojivé. Většina míst se dá dohledat a tenhle hotel jako by snad ani neexistoval. Dostat se dovnitř je tak lákavé. Pár týdnů naštěstí uplyne rychle a my se vracíme zpět. Nic se nezměnilo a tak jdeme nejkratší cestou k rozbitému oknu, které jsme si předem vytipovali. Hned, jak jsme uvnitř, opouští mě veškeré obavy. Hotel využívaný rozhodně není a hlídaný už vůbec ne. Můžeme tu být celý den a nikdo o nás nebude vědět. Nejdříve se ocitáme ve společenském sále, který vyzařuje tu správnou atmosférou – takovou, co mám na opuštěných místech nejraději. Oloupaná omítka kreslí obrazce na zdech, rozbité lustry visí z posledních sil a zatékající voda vytváří ideální podmínky pro rostliny. Parkety neleží v rovině, ale tvoří malá pohoří a pod každým krokem zavrzají. Dostáváme se do vstupní haly. Na jedné straně jsou hlavní vchodové dveře, kterými od 90. let neprošel jediný host. Naproti je recepce a schody vedoucích dalších pater, kde se bývalí hosté ubytovávali.

Chvíli brouzdám po tichých chodbách a už se přestávám orientovat. V jednu chvíli procházím společenským sálem, o něco později jsem v jídelně, pak se ocitám v prostorách, které umožňují přístup do jednotlivých pokojů zdobenými mechem či kapradím a když už si myslím, že jsem prošla všechno, objevuji moderní přístavbu. Přístavba není tak pěkná, jako původní část z 19. století, přesto ji procházím. Ve strohých pokojích se toho mnoho nezachovalo a některé jsou poznamenány požárem. Sice jsem naprosto ztracena a nevím, kudy jsem přišla natož kam jdu, ale jistota je vždy jít dolů. Sklep většinou propojuje celou budovu, takže se nedá příliš zabloudit.

Od sklepních prostor si nikdy moc neslibuji a o to víc mě hotel překvapil. V šeru rozpoznávám cedulku s německy psaným nápisem "Bazén". Jdu po směru šipky a očekávám malý bazének, vhodný spíše pro válení se ve vodě, než k aktivnímu plavání. Mýlit se lidské a přede mnou se rozprostírá veliký prostor s rozlehlým bazénem a zdobenými zdmi. Na dně se povaluje záchranný kruh. Celé podzemní prostory byly zařízeny pro maximální komfort hostů. Nachází se zde sauna, relaxační prostory, kadeřnictví i bar s kulečníkem. Přes podzemní prostory se mi opět daří dostat do původní části hotelu a dojít zpět k recepci. Za ní se nachází poslední překvapení. Schody směřující dolů mě vedou do restaurace. Dřevěné stoly i židle v zatuhlém a vlhkém prostředí porostly plísní. Sluneční paprsky ani čerstvý vzduch se sem nedostane a tak tu restaurace plesniví úplně jiným stylem, než zbytek hotelu.

Jsme jedinými hosty a celý hotel je jen náš. Přesto se nechceme ubytovat a když se začíná stmívat, tak plní nových zážitků odcházíme.