Želví vila

Ve sněhu se brodíme podél zdi a zanecháváme za sebou hluboké stopy. Ani nevnímám, jak mi ledový sníh padá do bot, všechny mé myšlenky jsou jinde. V představách se procházím uvnitř vily. O chvíli později se představy mění v realitu a vila je přesně taková, jakou jsem si ji vysnila – naprosto ohromující a dechberoucí.

Vilu vybudoval německý továrník, který zde žil až do své smrti, která si ho našla v první polovině 20. století. Poté vila zřejmě sloužila pro vojenské účely a po 2. světové válce zde vznikl sirotčinec. Více informací není dohledatelných a historie mlčí... avšak když procházíme jednotlivá patra, usuzujeme, že poslední využití mělo hodně společného s ubytováním – možná soukromé v rámci rodiny, ale možná i jako ubytovna pro veřejnost. Opuštění vily odhadujeme kolem roku 2009.

Co dále říci? Těžko se popisuje pocit, když vám takové sídlo na pár okamžiků patří. Vila je krásná a přestože se horní patra rozpadají, chtěla bych tu už zůstat a každý den se procházet po dřevěném schodišti a v horních patrech mít štukovaný strop téměř na dosah. Umím si představit, jak v krbu plane oheň, potichu hraje hudba a hodiny poctivě odbíjí čas... Snažím se vnímat pocity, které ve mně sídlo vyvolává a uchovat si je na horší časy. A tak, když odcházíme a ponecháváme kamennou želvičku hlídat svůj domov, neodnáším si jen fotografie, ale především vzpomínky, ke kterým se ráda vracím.