Palác Dorf

Přestože se snažím na každou cestu co nejlépe připravit, hodně věcí není možné ovlivnit. A tak nás celý listopadový den provázela smůla. Hodiny ukazovaly poledne, polovina dne byla za námi a přesto jsme se na žádné z naplánovaných míst nedostali. Někde na nás čekaly zabedněné vchody, jinde se nám z oken vysmívaly mříže a nebo na nás vytrvale štěkala smečka psů. I tohle ale patří k urbexu a občas se stane, že mnoho kilometrů projedeme bezvýsledně. Čas nemilosrdně ubíhal a karta ve foťáku byla zoufale prázdná.

"Tohle místo snad už vyjde..." říkáme se na jedné z prašných polských cest, která končí u polorozpadlé zdi. Za ní je v neudržované zahradě, plné mohutných stromů, osamocená stavba čtvercového půdorysu pocházející z první poloviny 19. století. Konečně mince ukazuje i druhou stranu a mříž, kdysi chránící malé okénko do sklepa, je ohnutá. Stačí se protáhnout a seskočit do tmy.

Pár venkovních paprsků dopadá na holé zdi, které budí nedůvěru – celé podzemí působí, jakoby započaly pokusy o rekonstrukci. Nadšení se ihned mění v obavu, zda-li bude vůbec co obdivovat a podoba dalších místností naši obavu prohlubuje. Jednotlivé pokoje jsou vyklizené a není těžké všimnout si zbytků stavebního materiálu, který se nepoužitý povaluje v rozích. Otevírám jedny z mnoha dveří a v srdci samotné budovy objevuji kulatý sál se sloupy. Ze sálu vede mnoho dveří a stačí vybrat ty správné, které ukrývají schodiště vedoucí do vyššího patra. Proskleným otvorem ve stropě proniká světlo na zábradlí lemující průhled do přízemí. Není těžké představit si různé společenské události, které se tu v minulých časech mohly odehrávat. Škoda jen, že krásný palác zůstává na pospas času a rekonstrukce se stále nedočkal.