Kongresové centrum

Na první pohled vypadá kongresové centrum jako rozlehlá, ale nenápadná budova. Prosklené stěny lemují náměstí a na střeše se nachází několik kupolí. Nahlížíme skrz stěny dovnitř. Vše je vyklizené. Po chvíli se vydáváme po zarostlých schodem na střechu. Kupole mají rozbitá skla a tak není složité dostat se dovnitř. Kromě výtahů nás tu nic nečeká. Jedno víme jistě – přes horní části budovy cesta dovnitř nevede.

Slézáme dolů ze strmého kopce a teprve když jsme v údolí, tak zjišťujeme, jak obrovskou stavbou centrum je. Z větší části je zapuštěné do kopce a teprve zespodu se před námi objevuje velké železobetonové monstrum. Několik pater je vyskládáno nad sebe a každé má terasy po celé délce. Čím výše po terasách stoupáme, tím více oceňuji krásný výhled na město, které se rozprostírá pod námi.

V druhé polovině 20. století bylo centrum dokončeno a slavnostně otevřeno. Jeho vybudování mělo pozvednout zájem o město a cestovní ruch. Návštěvníky měly přilákat především konference významných lidí a další společenské události. Horní patro, které není zapuštěné ve svahu, ale je přístupné z horního náměstí, bylo určené pro různé obchody a služby. Avšak plán nevyšel, konference cestovní ruch nezvýšily a provoz tak velké budovy nebyl výhodný. Nezbývalo, než centrum uzavřít.

Nikým nerušení jsme uvnitř strávili několik hodin. Bylo zajímavé proházet konferenční sály a mít možnost podívat se i do jejich zákulisí, odkud byla zajištěna veškerá technická podpora. Úplnou náhodou se mi povedlo najít i temnou uličku, která mě zavedla do nefunkčního baru, kde stromy nikdy neopadávají. S trochou obav, aby nás nikdo neviděl, jsme se vydali i do posledního patra, které je zcela prosklené. Tím naše prohlídka byla u konce. Vrátili jsme se zpátky stejnou cestou, kterou jsme přišli. A tak jsem si opět mohla užít výhled z teras na město v údolí... a trochu při tom propadnout smutku, protože takový výhled bych chtěla mít za okny každý den.